Ostření nástrojů

[Hectorek]

Ahoj,

mám na vás dotaz, možná uplně triviální, ale... z předchozí zkušenosti (mimo truhlařinu) vím, že s pořádně ostrými nástroji se pracuje daleko snáze a je to větší radost. Jak poznám, že je nástroj tupý? Respektive, jde mi o to, že se do dílny dostanu jednou za uherský rok vzhledem k tomu kolik mám volného času a obávám se, že jak si budu na postupně ubývající ostrost zvykat, tak nebudu schopný zachytit, že už je to vlastně tupé. Dokáže mi někdo nadhodit, jak často brousí jednotlivé nástroje profíci? Je mi jasné, že v závislosti na používání a materiálu atd., ale aspoň nějaký nástřel ve smyslu: pilový kotouč jednou za týden? mesíc? před každou zakázkou? Nějak už bych si to převedl na sebe a chodil věci brousit v nějakém pravidelném časovém úseku. Další část dotazu je, co všechno se dá/má smysl vlastně brousit a co je jednorázovka? Pilový kotouč, frézy, hoblovací nože jasně, ale třeba pilový pás do pásovky? klasické vrtáky do dřeva? Nikdy jsem nenechával nic brousit profesionálně, ale tady to asi bude třeba (sám se do toho určitě nechci pouštět...dláta možná zvládnu), tak mě zajímá kolik orientačně stojí broušení jednotlivých nástrojů? Vím, že zase jak co a jak kde, ale chtěl bych jen orientační hodnoty. Z toho by se asi dalo odvodit co vlastně má smysl nechávat brousit.

Díky,
Tomáš

[Modřín]

No spíš než nastavit pravidelné intervaly, by to chtělo opravdu zkusit rozpoznat, že je ten nástroj tupý. Zkusit se řídit kvalitou povrchu, zvukem, tím, kolik síly musím vynaložit, aby to dělalo co to dělat má a jestli třeba něco, co na začátku běželo naprosto hladce začne nějak vibrovat. Rotační nástroje na vyšší rychlosti se určitě vyplatí dát nabrousit profíkům. Vrtáky jsou kupodivu celkem jednoduché. U dlát a hoblíků mi přijde, že většina lidí se postupně učí ostřit líp a líp, protože jim postupně přestává stačit, co ten nástroj zvládá.

[Hans]

U kotoučů se ještě dá poznat, že třeba pálí dřevo víc než dřív. Ale pozor - nezaměňovat s příliš pomalým posuvem! Pokud se ptáte, jaký je správný posuv - nevím, neumím to definovat, to už časem nějak poznáte. Kotouče a frézy ale dávejte ostřit určitě brusičům. Ručně to neuděláte dobře, to nemáte vůbec šanci. Brusiči mají CNCčka, která dovedou nastavit dosti přesný úhel a zajistí velkou shodu v úběru materiálu. To je důležité, protože když neuberete všude stejně, bude ve výsledku řezat jen pár zubů, co zůstaly delší. O úhlu a rovinnosti ostřené plochy ani nemluvím, to ručně taky nedáte. Jinak určitě se nedávají nástroje ostřit na každou zakázku - to by ty kotouče šly velmi rychle do kytek.

U hoblíků a dlát jak píše Modřín - pro tohle si musíte vypěstovat cit. Sice se mluví o tom, jak si správně ostrým dlátem můžete holit chlupy na ruce atd., ale jsou to jen takové babské rady. Chlupy si oholíte i dlátem relativně tupým ostřím. A já mám další babskou radu: Jako lepší měřítko se mně osobně osvědčilo zkoušet, jak moc se dláto bez použití síly zadrhne o nehet - špatně se to popisuje, ale zkusím to. Ostří přiložíte kolmo na nehet (jako kdyby jste si chtěl useknout kus prstu) a pak prst zpod ostří odtahujete. U opravdu ostrého dláta bude pro zadrhnutí stačit se ostřím dotknout velice lehce (orientujte prst a dláto bočně, abyste vyloučil tíhu dláta), téměř neznatelně. Pokud byste musel víc tlačit, tak netlačte a šup s tím na kameny. Ovšem pozor - pokud budete mít ostří příliš kulaté, tak se sice zadrhne, ale do dřeva se mu chtít stejně nebude.


Hans

[Hectorek]

hmhm, asi to bude hlavně o nějaké zkušenosti, kterou si musí člověk postupně vypěstovat, což bude ta složitější varianta ...díky za reakce.

[Modřín]

Ty ostré nástroje jak sám uvádíte ve svém prvním příspěvku jsou základ a práce bez nich nestojí za nic.

Ale ten cit se postupně dostaví, když při práci zapojíte všechny použitelné smysly, tak se dostaví celkem rychle. Chce to prostě nejen koukat, ale na povrchy si šáhnout a poslouchat nástroje.

[martin.janda]

Ahoj,

přidám zkušenosti netruhláře pracujícího pouze s ručními nástroji, snad pomůže alespoň co se dlát týče.

Jak poznám, že je nástroj tupý?

Dá se asi poznat více způsoby, ale všechno nakonec stejně vyžaduje praxi, která přijde sama. Někdy stačí podívat se vhodně proti světlu na ostří a pokud je vidět jakákoli deformace ostří (není vidět dokonale rovná neporušená linka), může být ostří tupé (minimálně je někde narušené). Pokud ostří otočím proti sobě a podívám se na něj vhodně proti světlu a vidím z hrany odražené světlo, pak je zaručeně tupé. Znamená to, že je hrana ztupena tak, že je z ní vlastně plocha, která je schopna odrážet nějaké světlo - ideální hrana má nulovou plochu a žádné světlo neodrazí (vím, nic takového v reálném světě neexistuje). Babské rady s chlupy bych nijak nezatracoval, pokud chlupy neholí, je to tupé (tím neříkám, že pokud holí, je to ostré).

Dokáže mi někdo nadhodit, jak často brousí jednotlivé nástroje profíci?

Nemůžu mluvit za profíka, i když už jsem odpověď na tuto otázku slyšel od více podle-mě-profíků (asi hlavně z videí na internetu). Dláta: pracuji-li s nimi průběžně během dne, pak klidně několikrát denně, jakmile cítím, že už se s tím pracuje hůř. Pár tvrdošíjných suků může dát dlátu zabrat během minuty.

kolik orientačně stojí broušení jednotlivých nástrojů?

Dláta (platí i pro hoblíky a připomínám, že jde o názor neprofíka): na rovné čepele bych šel do diamantových brousků a pokud chci mít alespoň jeden hrubší a jeden jemný (asi se vyplatí i strední zrnitost), tak budu řádové myslím v tisících, na dláta bych čakal okolo 2-3 tisíc. Jde o jednorázovou investici na poměrně dlouhou dobu a nepočítám-li svůj čas, broušení víc nestojí. Jsem si jistý, že i s nediamantovými brousky, které budou určitě levnější, si budu schopen vystačit, jen s tím nemám vlastní zkušenost.

co všechno se dá/má smysl vlastně brousit a co je jednorázovka?

Ze své zkušenosti nevím o ničem, co by byla jednorázkovka. Každé broušené ostří se používáním tupí, ale dotaz chápu. Ze zmiňovaných nástrojů však nevím.

Jinak souhlasím se vším, co už tu bylo napsáno (s tím nehtem jsem to dokonce zatím ani nezkoušel ). Zejména to, že pravidelné intervaly nemají smysl, je třeba se naučit tupé ostří rozpoznat.

[Hans]

Jeden čas jsem přemýšlel, jak účastníky nerealizovaného kurzu neodradit příliš vysokou počáteční investicí. Tak jsem udělal pokus a koupil ostřicí sadu někde v bau. Stálo to snad tři stovky a byl v tom běžný dvoustranný kámen, vodicí přípravek a flaštička oleje (nevhodná, voda byla lepší.) K tomu jsem si opatřil kus usně a víceméně náhodnou lešticí pastu, taky za pár kaček. Výsledky byly překvapivě dobré a dosažené ostří bylo celkem fajn.

Osobně mám sice taky diamanty, protože je zkrátka využiju (ne všechno mám HSS), ale chci tím říct to, že opravdu i s tím nejzákladnějším vybavením se dá dosáhnout slušných výsledků. Tím myslím vlastně nejen brousek, ale dokonce i dláta a hoblíky. Ono se sice pořád básní o litěných hoblících a dlátech Lie Nielsen, ale opravdu to není nezbytné, dobrá práce se dá udělat i s noname vercajkem.

Ještě bych si dovolil komentář k těm "neprofíkům": kdysi jsem v nějakym amerejckym stolařskym časáku četl takové zamyšlení nad rozlišováním profíků a neprofíků. Byla tam položena otázka asi takto: dělá profíka opravdu jen to, že za to dostává zaplaceno? Já si myslim, že jediné, co tzv. amatéra odlišuje od profíka je to, že profík nemá čas se s některýma věcma mrcasit a častěji volí "průmyslové" řešení - viz. třeba broušení vs. hoblování povrchů. Lepšího poznání ale paradoxně může dosáhnout spíš nadšený hobík, protože ho nehoní ani termíny, ani faktury, a může se do věci líp ponořit. Ne?


Hans

[Modřín]

Taky jen k těm neprofíkům Musím říct, že profíků, kteří vůbec používají ruční nástroje moc neznám. A z těch co znám, tak skutečně dobře ty nástroje naostřit neumí skoro žádnej. Myslím, že většina amatérů, která s ručními nástroji pracuje, s nima umí rozhodně víc, než kdejakej profík. Samozřejmě existují nějaké čestné výjimky, ale moc jich není. Z toho myslím pramení i mezi profíky tolik rozšířený názor, že ruční nástroje jsou pomalé a neefektivní.

Ten hlavní rozdíl vidím v tom, že profíci jsou prostě strašně tlačení časem a objemem práce, kterou je třeba odvést. Valná většina jede to, co se naučili v učení a během prvních let praxe a dál nemají kapacitu ani drive po něčem pátrat a něco měnit. Alespoň tedy ta hlavní skupina, co dělá tu výrobu masově spotřebovávaného nábytku, krovů nebo prostě čehokoli pro běžnou zákaznickou populaci. Navíc bohužel dneska asi v žádném řemeslném oboru neplatí, že když se někdo něčím živí, že to nutně dělá dobře. Existuje příliš velká poptávka po levných produktech a levné práci a prostě se to dělá tak, jak to stačí a jak se to vyplatí. Tím nechci nikoho urazit, rozhodně to neberu tak, že dělat poctivě obyčejnou práci pro normální lidi je ostuda. Jen prostě asi není doba na to, hledat u běžného profíka nějaké velké řemeslo.

[jbubik]

Já si myslim, že jediné, co tzv. amatéra odlišuje od profíka je to, že profík nemá čas se s některýma věcma mrcasit a častěji volí "průmyslové" řešení

Ono to možná v té truhlařině tak markantní není, protože když si někdo nechá vyrobi nábytek z masivu na míru, tak tuší, že to nebude v ceně jako má IKEA, ale v jiných oborech je to zřejmé více. Když si například obkladač řekne o tři čtyři stovky za práci na metru čtverečním obkladu, polovina klientů ho bude považovat za zloděje. Jenže on to v té ceně musí naházet, nalepit a zaspárovat, ty prachy pak musí zdanit, zaplatit sociálku a zdravotní a režii firmy a...a...a.. A taky musí něco přinést domů, z čeho bude rodina žít.
Zezhora je omezen klienty, zezdola efektivitou, tudíž to většinou "seká jak baťa cvičky". Musí, jinak by zkrachoval. Na experimenty, neřku-li rozšiřování obzorů, nemá čas. Pokud nesežene klienty, kterým více záleží na kvalitě než na ceně. Na druhou stranu má většinou už s tou prací zkušenosti, takže může jet jako motorová myš.
Kdežto většině amatérů je jedno, zda se s tím patlá hodinu nebo dvě, prostě chce mít pěkný výsledek. Může experimentovat, může klidně i zabrousit do slepých uliček, může zkoušet....proč ne, tahle práce ho neživí. Naopak, do ní pere prachy vydělané jinde.
Tudíž se často dostane dál, než ten profík.